přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
JessieG56, CorineLava, GretchenD5, LatoshaAad, KristieKop, JaniHartso, IngeborgY0, EduardoZ85, CarsonHiat, CharlineEr, HalinaHume, AnaKrueger + 8 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Byl to jen sen...3.část
Rockerkam - Tuesday, 18.09. 2007 - 19:02:13
Téma: Próza - Příběh

Alice

 

Starý král se unaveně sveze na trůn a nohy ve zlatých střevících položí na sametový polštářek, o kterém se jeho poddaným ani nesní. Vedle něj s melancholickým výrazem a rukama založenýma za zády stojí jeho komorník, rádce a věrný přítel v jednom, Atakdále. Král pokyne sluhům stojících u dveří, dvořané se zvědavě nakloní a do síně vejdou dvě dívky. První, starší, je ověnčená drahokamy a podle nich má svoje jméno- Drahomíra. Druhá se záplavou hnědých vlasů je oblečena do jednoduchým šatů a nezdobí ji žádný šperk, její jedinou ozdobou je zářivý úsměv a jméno Zpěvanka. Obě dívky se ukloní před svým otcem a s mírnou zvědavostí čekají, proč je nechali zavolat. Starý král se zachmuří: ,,Kde je Maruška??‘‘

Zvědavě přičichnu k obsahu velkého kotle a kuchtíci mi s úsměvem podají lžíci. Převálím chuť v ústech, něco tomu chybí. . . ,,Přidej tam kousek tohohle,‘‘ poradí mi někdo vedle mé levice. S úžasem se podívám na babičku v šátku, kde se tady vzala? ,,Co je to?‘‘ vezmu si od ní zelenou rostlinku. ,,Máta,‘‘ odpovím si skoro okamžitě a požitkářsky nasávám vůni. Druhým znenadání objevivším se je Atakdále. ,,Maruško,‘‘ volá už zdálo a já se přikrčím, příšerné jméno a mě se vůbec nikam nechce odpovídat na stupidní otázky typu jak moc mám ráda tatíka. ,,Tady jsem,‘‘ zavolám neochotně, sundám zástěru a podám ji kuchtíkovi. ,,Maruško,‘‘ Atakdále si musí setřít z čela pot ,,kde vězíš? Sestry na tebe už čekají!‘‘

Výrazy dvořanů jsou trochu pohoršené, ale víceméně si jich nevšímám a metu si to před krále. ,,Konečně,‘‘ pousměje se ten a začne svůj proslov. Znudeně se otáčím po všech ostatních, proslovy a kázání nejsou zrovna můj obor a zájem. . . ,,A vy my každá povíte, jak moc mě máte rády,‘‘ zakončí to král a tázavě se podívá na Drahomíru. ,,Mám tě ráda jako zlato,‘‘ odpoví bez rozmýšlení Drahča. Musím se zamyslet, jak moc mám ráda svého taťku na rozdíl od tohohle cizího dědy na trůně? Na patnáct procent, ušklíbnu se v duchu, protože rozvést se a vzít si o dvacet let mladší ženu, to dcera nemůže překousnout. Zpěvanka taky něco poví a vzápětí zatrylkuje, mám nutkání si zakrýt uši, tohle rozhodně není božský Gérard Way a My chemical romance. Nakonec se král obrátí ke mně: ,,A co ty Maruško?‘‘ ,,Já tě mám ráda jako-‚‘‘ zarazím se, napadne mě co by říkal na to kdyby Maruška odpověděla originálněji? ,,-grilovací koření,‘‘ dopovím to. Král se nahne dopředu jako by špatně slyšel: ,,Jak že mě to máš ráda?‘‘ ,,Jako grilovací koření,‘‘ zopakuji to, Atakdále zasyčí jako potrefená husa a v dvořanstvu to zašumí. ,,To je taky potřeba,‘‘ pokrčím rameny ,,třeba takový grilovaný kuře by bez grilovacího koření nemohlo být.‘‘ Můj ,,otec‘‘ se zatváří vztekle: ,,Ven!!‘‘ Ti dva u dveří mě popadnou z obou stran a nepustí mě až venku, kde za mnou zavřou bránu zámku.

Ale v konečném efektu to vyznělo stejně, musím uznat když se prodírám trávou skoro do pasu. Někde nade mnou zakejhají husy, zacloním si oči proti obloze a v chůzi sleduju celé seskupení zvířat táhnoucích pravděpodobně na jih- než ucítím ve střevíčku mokro. Aby taky ne, rozhlédnu se zděšeně, stojím na okraji zarostlého rybníka, kde břehy jsou napůl louka a napůl bažina. . . . ,,Pomoc!‘‘ křiknu, vytáhnu nohu z bahna a obrátím se směrem pryč- čímž vlétnu do náruče celkem pohlednému rybáři. ,,Tohle místo není pro střevíčky,‘‘ podotkne s úsměvem. ,,Pusť mě,‘‘ vymaním se z jeho náruče a udělám dva nerozhodné kroky, zbytečné už jenom kvůli tomu že nevím kde je rybník a kde louka. Nerozhodně zachytím jeho pohled a kapituluju. ,,Vezmu tě,‘‘ nabídne se, už bez řečí mě popadne do náruče a sebejistě kráčí opačným směrem, než kudy jsem mínila jít já. Neodolám se ještě jednou podívat do jeho šedých očí a tím pohledem zůstanu zakotvená navždy, nebo spíš do té doby, co mě odnese na suchou půdu. ,,Díky,‘‘ špitnu a upřu zrak na zabahněné střevíčky. Rybář se pousměje: ,,Vrať se někdy.‘‘ ,,Možná,‘‘ slíbím, nejsem si jistá co by řekla Maruška a vydám se po cestičce směřující do lesa, odkud ještě rybáři zamávám.

,,Hepčí!!!‘‘ kývnu jako o závod a zpod polštáře vylovím kapesník. ,,Drž hubu!‘‘ vyletí Aneta jako na pérku a přes tmu na mě upírá zlostně ty svoje kukadla. ,,Trhni si broučku,‘‘ ujistím ji mile, jak to mám asi udělat- nekýchat? Znovu se důkladně vysmrkám, poté schovám kapesník a buchnu hlavou o polštář.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Příběh:
PRŮZKUMN Ý LET

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Byl to jen sen...3.část" | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund